Psal se únor 2013. Čekala mě první hodina.
Už vůbec vstoupit na akademickou půdu v roli lektora byl pro mě nezapomenutelný zážitek. Dostala jsem kartu
od učebny a taky do garáží (úžasně vznešený pocit). Když si vzpomenu jak jsem vycházela z výtahu, klapaly mi podpatky naštěstí tak hlasitě, že nebyl slyšet můj strach a silné očekávání z toho co se bude dít.
Dala jsem si záležet, abych tam byla o dost dříve. Už jenom to dostat se do učebny bylo pro mě zkouškou technické zdatnosti. Pak zapojit projektor a nachystat si své poznámky. Bylo přibližně 10 min před začátkem hodiny, když se
za skleněnými dveřmi začaly objevovat tváře studentů (všichni alespoň o jednu hlavu vyšší a urostlejší než já).
Každý jen nahlédl přes sklo, kdo je v učebně a zalezl nenápadně za roh (ke stolečkům na chodbě). Jakmile se za roh už nevešli, začali postávat všude okolo. Nevydržela jsem to a šla jim otevřít :-) . Se suverenitou jsem řekla:
"Dobrý den, jdete na přednášku komunikačních dovedností?"
Vyplašené tváře přikývli.
"Tak pojďte dovnitř!"
V mžiku u se místnost zaplnila. Všechny jsem si patřičně prohlédla,
v duchu si řekla "Je to tady! :)". Strhla jsem pomyslnou oponu a začala.
Už vůbec vstoupit na akademickou půdu v roli lektora byl pro mě nezapomenutelný zážitek. Dostala jsem kartu
od učebny a taky do garáží (úžasně vznešený pocit). Když si vzpomenu jak jsem vycházela z výtahu, klapaly mi podpatky naštěstí tak hlasitě, že nebyl slyšet můj strach a silné očekávání z toho co se bude dít.
Dala jsem si záležet, abych tam byla o dost dříve. Už jenom to dostat se do učebny bylo pro mě zkouškou technické zdatnosti. Pak zapojit projektor a nachystat si své poznámky. Bylo přibližně 10 min před začátkem hodiny, když se
za skleněnými dveřmi začaly objevovat tváře studentů (všichni alespoň o jednu hlavu vyšší a urostlejší než já).
Každý jen nahlédl přes sklo, kdo je v učebně a zalezl nenápadně za roh (ke stolečkům na chodbě). Jakmile se za roh už nevešli, začali postávat všude okolo. Nevydržela jsem to a šla jim otevřít :-) . Se suverenitou jsem řekla:
"Dobrý den, jdete na přednášku komunikačních dovedností?"
Vyplašené tváře přikývli.
"Tak pojďte dovnitř!"
V mžiku u se místnost zaplnila. Všechny jsem si patřičně prohlédla,
v duchu si řekla "Je to tady! :)". Strhla jsem pomyslnou oponu a začala.
Nezapomenutelné zážitky
Nejraději vzpomínám na hodiny komunikačních dovedností. Už i proto, že před jejich druhou hodinou jsem uvízla
v garážích školy a karta mě nechtěla pustit do výtahu. Po 15 minutách komunikace s panem vrátným jsem odtud vyvázla a objevil se další problém - tentokrát v učebně. Můj nový ultrabook (přece nepůjdu mezi "Ajťáky" s něčím podřadným) neměl propojení na projektor, potřebovala bych pro to speciální kabel, který jsem samozřejmě neměla. Nevěděla jsem co dělat. Kluci mě v tom naštěstí nenechali. Udělali dobré jméno svému vzdělání a začali vymýšlet další řešení. Pomoc přišla shůry - doslova andělský zásah, protože kluk jménem Gabriel mi nakonec půjčil svůj notebook,
a tak za použití flashky bylo po problému.
Nemalé zážitky mi stále zní z prezentačních dovedností. Došlo totiž
k paradoxu. Oznámila jsem jim, že na mých hodinách budou recitovat básně a číst nahlas, protože bez toho těžko pocvičíme celkový přednes. Měli jste vidět jejich výrazy. Předměty, které na základní a střední škole museli vytrpět si teď napsali dobrovolně pod šifrovacím názvem "Prezentační dovednosti". Ustáli to a na poslední hodině sami viděli úrodu jejich práce. Nejvíce dodatečně smekám před studenty ze Slovenska,
na které jsem zpočátku vůbec nebyla připravená, a tak museli recitovat "Zemřela matka a do hrobu dána..." v češtině.
U stejné skupiny studentů prezentačních dovedností se mi podařilo zazářit, když jsem na některé z dalších hodin vymyslela, že jejich prezentování budu natáčet na video a pak v rámci zpětné vazby si to pustíme. Jenže když jsem dala stahovat videa, tak se zároveň začaly na plátno načítat všechny moje soukromé fotky z mobilu. Trapas, že?
Nebylo tam nic nepřístojného, ale znamenitě je to pobavilo. :)
A konečnou perličku humoru drží předmět Konfliktů a Asertivity.
S jednou dopolední skupinou jsme měli vřelý vztah, protože byli opravdu malá skupina. Probírali jsme zrovna téma manipulace, když jsem si všimla, že mám obráceně svetřík. Zahleděla jsem se na pány v první řadě a řekla:
"Vy mě tady už dvě hodiny sledujete, jak mluvím a ani jste mi neřekli, že mám svetr naruby?"
Začala jsem si ho v rozpacích pomalu sundávat a kluk z první řady poznamenal "To tričko máte taky naruby!"
:o) Pro Vás, kterým ještě nedošly souvislosti, tak to tričko naruby nebylo :)
Ještě teď mám úsměv na rtech, když si na to všechno vzpomenu.
A jestli to čte i někdo z mých bývalých studentů, tak vzkaz pro Vás "Moc děkuji za trpělivost, neuvěřitelně jste mě zocelili." Velké díky patří za vedení a podporu také mému kolegovi Dušanu Kaláškovi.
v garážích školy a karta mě nechtěla pustit do výtahu. Po 15 minutách komunikace s panem vrátným jsem odtud vyvázla a objevil se další problém - tentokrát v učebně. Můj nový ultrabook (přece nepůjdu mezi "Ajťáky" s něčím podřadným) neměl propojení na projektor, potřebovala bych pro to speciální kabel, který jsem samozřejmě neměla. Nevěděla jsem co dělat. Kluci mě v tom naštěstí nenechali. Udělali dobré jméno svému vzdělání a začali vymýšlet další řešení. Pomoc přišla shůry - doslova andělský zásah, protože kluk jménem Gabriel mi nakonec půjčil svůj notebook,
a tak za použití flashky bylo po problému.
Nemalé zážitky mi stále zní z prezentačních dovedností. Došlo totiž
k paradoxu. Oznámila jsem jim, že na mých hodinách budou recitovat básně a číst nahlas, protože bez toho těžko pocvičíme celkový přednes. Měli jste vidět jejich výrazy. Předměty, které na základní a střední škole museli vytrpět si teď napsali dobrovolně pod šifrovacím názvem "Prezentační dovednosti". Ustáli to a na poslední hodině sami viděli úrodu jejich práce. Nejvíce dodatečně smekám před studenty ze Slovenska,
na které jsem zpočátku vůbec nebyla připravená, a tak museli recitovat "Zemřela matka a do hrobu dána..." v češtině.
U stejné skupiny studentů prezentačních dovedností se mi podařilo zazářit, když jsem na některé z dalších hodin vymyslela, že jejich prezentování budu natáčet na video a pak v rámci zpětné vazby si to pustíme. Jenže když jsem dala stahovat videa, tak se zároveň začaly na plátno načítat všechny moje soukromé fotky z mobilu. Trapas, že?
Nebylo tam nic nepřístojného, ale znamenitě je to pobavilo. :)
A konečnou perličku humoru drží předmět Konfliktů a Asertivity.
S jednou dopolední skupinou jsme měli vřelý vztah, protože byli opravdu malá skupina. Probírali jsme zrovna téma manipulace, když jsem si všimla, že mám obráceně svetřík. Zahleděla jsem se na pány v první řadě a řekla:
"Vy mě tady už dvě hodiny sledujete, jak mluvím a ani jste mi neřekli, že mám svetr naruby?"
Začala jsem si ho v rozpacích pomalu sundávat a kluk z první řady poznamenal "To tričko máte taky naruby!"
:o) Pro Vás, kterým ještě nedošly souvislosti, tak to tričko naruby nebylo :)
Ještě teď mám úsměv na rtech, když si na to všechno vzpomenu.
A jestli to čte i někdo z mých bývalých studentů, tak vzkaz pro Vás "Moc děkuji za trpělivost, neuvěřitelně jste mě zocelili." Velké díky patří za vedení a podporu také mému kolegovi Dušanu Kaláškovi.
Příští týden se podělím o svůj Time Managment z tohoto období.
Jak jsem zvládala nachystat a odučit 24 výukových hodin týdně a zároveň řídit svoji vlastní firmu?
Kdy jsem spala a co jsem si koupila za první honorář? Číhejte na další článek ve středu 2. 10.
Barbora Klang
Jak jsem zvládala nachystat a odučit 24 výukových hodin týdně a zároveň řídit svoji vlastní firmu?
Kdy jsem spala a co jsem si koupila za první honorář? Číhejte na další článek ve středu 2. 10.
Barbora Klang