Neplaču pro minulost
U nás doma je humor, kvetou šeříky, pivoňky mají pupeny, našli jsme konvalinkový záhonek za plotem, hlídá ho červený trpaslík (sádrový že ano). Rodí se děti mým přátelům a já cítím úlevu, že ta moje smečka je zase o kus samostatnější a vyzrálejší. Hrajeme si venku na schovávanou, čutáme s míčem, házíme, pořídili jsme si dětskou koloběžku a Davídkovi větší kolo. V pátek jsem po dobrých 8 letech obula kolečkové brusle a jezdila s nimi na dopravním hřišti (samosebou, že tajně, aby mě neviděli ostatní rodiče, byla jsem v tom trochu neohrabaná, než jsem se rozpomenula).
Tvořím a tím vypínám
Když mi vyjde obědový klid a Alice s Filípkem usnou, tak sednu a maluji, nebo kreslím suchým pastelem. Vzniklo to nevinně dostala jsem od rodičů v březnu kufřík z Lídlu s výtvarnými pomůckami, moc se mi do toho nechtělo, říkala jsem si v hlavě až budu mít čas někdy v létě na chalupě, to ho třeba otevřu. Jenže znáte děti, jsou zvědavé, všechno chtějí vidět, prožít, zkusit. Na Pinterestu byly jednoduché návody pro děti, jak nakreslit zvířata, tak jsem začala tehdy s Filípkem (3 roky) dělat plameňáka a pak se mi zobrazovaly novější a novější piny, jak krok za krokem vytvořit krajinu, hory, maják, chytlo mě to, úplně jsem tomu podlehla. V ložnici jsem si pověsila Maják, když usínám, často na něj koukám a žasnu, jak jsem ho dokázala (já, ta která byla vždycky orientovaná na hudbu a pastelky doma používala jen na opravování písemek, když jsem si hrála na učitelku). Pak mi tam skočila myšlenka, že vypadá tak dobře, protože jsem do něj dala 100% pozornost, samozřejmě taky jsem měla návod a našla jsem mu správné místo, kde vynikne. Jsem ráda, že jsem našla činost u které se zažeru tak, že ztratím pojem o čase. |