Naše chalupa se už před dvěma měsíci proměnila v Sheerwoodský les.
Způsobil to dárek, který dostal můj táta (alias Sir z Locksley).
Luk má přibližně dva měsíce, až včera táta zjistil, že ho má celou dobu obráceně sešroubovaný (ačkoliv vypadal esteticky a střílet z něho šlo tak dobře, že jeden nejmenovaný prostřelil i sousedovic okno). Vždycky jsem chodila mlčky okolo a nevšímala si jich. Dnes se to ale změnilo - nalila se ve mě touha a tak jsem se nechala zasvětit do této čarokrásné ctnosti.
Při sledování úvodního představení se mi v hlavě odehrávalo: "Jak je to jednoduché! Stačí napnout a pic."
Snadné to bylo až do chvíle, kdy jsem to měla vyzkoušet živě. Zkoordinovat prsty, správně napnout ruce, udržet luk, do toho natahovat tětivu a moc sebou nešít. A hlavně rychle. Do toho můj druhý rádce mluvil, kdy mám nadechnout a vydechnout. Cítila jsem netrpělivost.
"Tak honem, tělo! Dělej! "Chci být jak Legolas - šmahem se přikrčit a trefit skřeta. "
Nechápala jsem, proč mi můj učitel opakuje stále dokola: "Je to o postoji!, Nemáš správný postoj." Vědět, že nemáte správný postoj, ale nevědět, jak ho udělat ,mě ještě víc pobouřilo. Opět jsem pálila další šípy nechápajíce techniku. Potěšilo mě, že jsem se občas trefila blízko terče. Měla jsem nevoli se učit správný postoj, když trefuji náhodně terč(velkou krabici od televize) i bez něj. Čím víc jsem přemýšlela, jak hrát technicky správně, bylo to horší.
Nadšení pomalu vyprchávalo. Mozek mi nahodil, jestli nebude lepší se spíš připadat do skupiny "práčat" než se tady učit techniku lukostřelby. Na to mi mamka hrdě odpověděla: "Ty? Dcera Robina Hooda?" Pobavilo mě to. Odzbrojilo to mé napětí, odložila jsem luk a začala tátu více sledovat. Uvědomila jsem si, co je to postoj, přestala na sebe spěchat, zkusila jen napínat tětivu bez šípu. Prostě objevovat fungování lukostřelby, namísto turnaji a snaze vyrovnat se bájným hrdinům.
Proč Vám to sděluji? Vedle toho, že jsem se náramně bavila a užila si krásný den se svými rodiči, jsem objevila pár staronových pravd, které se zrcadlí do naší práce.
1. CÍL NEBO SCHOPNOST?
První po čem jsem se sápala byl šíp. Na to, že jsem vůbec neznala metodiku lukostřelby. Hned jsem chtěla začít "trefovat do cíle". Avšak strefila jsem jen trávu před sebou. Kolikrát máme tendenci jít rovnou do akce, aniž bychom naučili sami sebe schopnostem, které nás k cíli dovedou?
2. VÝMLUVY A OMLUVY, PROČ NEMŮŽETE USPĚT
Když se mi nedařilo, hlava vylovila ze vzpomínek, že mi to ani nemůže jít. Amazonky si pro střelbu lukem uřezávali prso a já přece navíc kojím, takže jsem indisponovaná!!! :o) Sama sebe jsem pobavila. Nejhorší našeptávači nejsou lidi kolem Vás, ale Vy sami. Často trvá, než přestaneme poslouchat náš vnitřní hlas, který říká: "Na to nemáš! Nikdy nebudeš tak dobrý, jako oni." Vždycky najde rozumný důvod, proč neuspět. Zkuste tu hru obrátit a hledat důvody, proč Vám to půjde.
3. POZORUJTE
Když jsem se přestala ptát "jak to dělat", ale začala sledovat "jak to dělá táta" cítila jsem, že rostu.
Pozornost a všímavost Vás učí.
4. POSTOJ
Tělo je opora, může mi ulehčit nebo zkomplikovat celý proces od napětí až po uvolnění. Kterým směrem se postavím, tam bude směřovat můj šíp. Zjistila jsem, že správný postoj nemůže být náhodný, musíte se v něm cítit. Každá buňka se v něm musí cítit komfortně. Při jeho hledání se začínáte cítit víc a víc komfortně, protože buňky těla, jakoby začaly spolupracovat.
Toť malý příspěvek z dnešního lukostřeleckého dne,
mějte příjemné počtení a komu by to nestačilo, tady je pár koučovacích otázek z lukostřelby.
Jaký postoj mám k životu, práci, partnerovi?
Jak se v tom postoji cítí moje tělo?
Kde cítím křeč, zatuhlost? Co vyjadřuje?
Jaký postoj bych měla mít, aby ta křeč, zatuhlost zmírnila,pominula?
Kam směřují moje špičky bot? Směřuji tam opravdu vědomě?
Vaše LukoBarča :)
Způsobil to dárek, který dostal můj táta (alias Sir z Locksley).
Luk má přibližně dva měsíce, až včera táta zjistil, že ho má celou dobu obráceně sešroubovaný (ačkoliv vypadal esteticky a střílet z něho šlo tak dobře, že jeden nejmenovaný prostřelil i sousedovic okno). Vždycky jsem chodila mlčky okolo a nevšímala si jich. Dnes se to ale změnilo - nalila se ve mě touha a tak jsem se nechala zasvětit do této čarokrásné ctnosti.
Při sledování úvodního představení se mi v hlavě odehrávalo: "Jak je to jednoduché! Stačí napnout a pic."
Snadné to bylo až do chvíle, kdy jsem to měla vyzkoušet živě. Zkoordinovat prsty, správně napnout ruce, udržet luk, do toho natahovat tětivu a moc sebou nešít. A hlavně rychle. Do toho můj druhý rádce mluvil, kdy mám nadechnout a vydechnout. Cítila jsem netrpělivost.
"Tak honem, tělo! Dělej! "Chci být jak Legolas - šmahem se přikrčit a trefit skřeta. "
Nechápala jsem, proč mi můj učitel opakuje stále dokola: "Je to o postoji!, Nemáš správný postoj." Vědět, že nemáte správný postoj, ale nevědět, jak ho udělat ,mě ještě víc pobouřilo. Opět jsem pálila další šípy nechápajíce techniku. Potěšilo mě, že jsem se občas trefila blízko terče. Měla jsem nevoli se učit správný postoj, když trefuji náhodně terč(velkou krabici od televize) i bez něj. Čím víc jsem přemýšlela, jak hrát technicky správně, bylo to horší.
Nadšení pomalu vyprchávalo. Mozek mi nahodil, jestli nebude lepší se spíš připadat do skupiny "práčat" než se tady učit techniku lukostřelby. Na to mi mamka hrdě odpověděla: "Ty? Dcera Robina Hooda?" Pobavilo mě to. Odzbrojilo to mé napětí, odložila jsem luk a začala tátu více sledovat. Uvědomila jsem si, co je to postoj, přestala na sebe spěchat, zkusila jen napínat tětivu bez šípu. Prostě objevovat fungování lukostřelby, namísto turnaji a snaze vyrovnat se bájným hrdinům.
Proč Vám to sděluji? Vedle toho, že jsem se náramně bavila a užila si krásný den se svými rodiči, jsem objevila pár staronových pravd, které se zrcadlí do naší práce.
1. CÍL NEBO SCHOPNOST?
První po čem jsem se sápala byl šíp. Na to, že jsem vůbec neznala metodiku lukostřelby. Hned jsem chtěla začít "trefovat do cíle". Avšak strefila jsem jen trávu před sebou. Kolikrát máme tendenci jít rovnou do akce, aniž bychom naučili sami sebe schopnostem, které nás k cíli dovedou?
2. VÝMLUVY A OMLUVY, PROČ NEMŮŽETE USPĚT
Když se mi nedařilo, hlava vylovila ze vzpomínek, že mi to ani nemůže jít. Amazonky si pro střelbu lukem uřezávali prso a já přece navíc kojím, takže jsem indisponovaná!!! :o) Sama sebe jsem pobavila. Nejhorší našeptávači nejsou lidi kolem Vás, ale Vy sami. Často trvá, než přestaneme poslouchat náš vnitřní hlas, který říká: "Na to nemáš! Nikdy nebudeš tak dobrý, jako oni." Vždycky najde rozumný důvod, proč neuspět. Zkuste tu hru obrátit a hledat důvody, proč Vám to půjde.
3. POZORUJTE
Když jsem se přestala ptát "jak to dělat", ale začala sledovat "jak to dělá táta" cítila jsem, že rostu.
Pozornost a všímavost Vás učí.
4. POSTOJ
Tělo je opora, může mi ulehčit nebo zkomplikovat celý proces od napětí až po uvolnění. Kterým směrem se postavím, tam bude směřovat můj šíp. Zjistila jsem, že správný postoj nemůže být náhodný, musíte se v něm cítit. Každá buňka se v něm musí cítit komfortně. Při jeho hledání se začínáte cítit víc a víc komfortně, protože buňky těla, jakoby začaly spolupracovat.
Toť malý příspěvek z dnešního lukostřeleckého dne,
mějte příjemné počtení a komu by to nestačilo, tady je pár koučovacích otázek z lukostřelby.
Jaký postoj mám k životu, práci, partnerovi?
Jak se v tom postoji cítí moje tělo?
Kde cítím křeč, zatuhlost? Co vyjadřuje?
Jaký postoj bych měla mít, aby ta křeč, zatuhlost zmírnila,pominula?
Kam směřují moje špičky bot? Směřuji tam opravdu vědomě?
Vaše LukoBarča :)