Bylo asi 7, když se Davídek vzbudil a ve mě se nalil dobrý pocit toho, že dnes dopoledne nikam nemusíme. Po měsíci, kdy js me denně dělali taxíka manželovi, protože měl nohu v sádře a měli nabitý program, jsem se konečně dočkala klidu.
Asi o půl deváté mě manžel požádal, jestli bychom ho přece jen neodvezli, protože nestíhá. Moje nálada značně klesla - vydechla jsem si, povolila ramena a řekla "Tak jo." Opět začal maraton (již sehraného týmu) - syna přiobléci, dát do sedačky, zabalit vše nutné a už jsme se hrnuli ze schodů. Cesta rychle utíkala, Davídek usnul v autě a já po 40 minutách dorazila zpátky na parkoviště před barák.
Jak jsem vykládala kolečka, tak jsem si uvědomila, jak krásný je den. To počasí, ta zeleň kolem, a jak je po ránu vše čerstvé. Všude klid... rozhostil se mnou příjemný pocit. Zabočila jsem s kočárkem na dětské hřiště hned blízko u domu. Málokdy tam chodím, protože tam je vždy plno a taky hlučno. Dnes nikde ani živáčka. Dokonce ani "pejskaři" na obzoru. Zabrala jsem lavičku a vydechla si znovu. Nádherný den. Teplo, pohoda, ptáci zpívají, slunce nepálí, ale svítí, Davídek spí.... luxus.
V tom jsem uviděla prázdnou houpačku... mrkla na kočárek (stále spal), mrkla kolem sebe - nikde nikdo. Hlavou proběhly komentáře typu " To se nehodí... jsi přece máma. Co když Tě někdo uvidí? Co když se ztrapníš? Co když ..." Neodradilo mě to, už jsem si dosedla a rozhoupávala se.
Blažený pocit! Rozpustila jsem si vlasy a vychutnávala ten pohyb - nahoru, dolů.
Zvláštní, že na houpačce nám nevadí. Zatímco, když život postupuje podle tohoto pravidla, tak si vždy stěžujeme.
Houpala jsem se víc a víc... až jsem zase zaslechla hlas svého druhého já - "Co když to křupne? Co když spadneš? Co když to rozbiješ?" Je pravda, že mě to nenechalo být v klidu.. tak jsem trochu zvolnila.... a houpala se dál... Nejvíc mě fascinovala ta lehkost.
I když to byla jen malá chvilka... cítila jsem, že byla obrovsky hodnotná. Byla jsem nabitá, jak po hodině plavání nebo motivační akci Marka Džirasy :) Stačilo dovolit tomu přijít.
Přikládám pár koučovacích otázek z tématu houpání.
Jak jsem si ráda hrála jako dítě?
U čeho zažívám zábavu a cítím radost a uvolnění?
V jaké fázi "houpání" jsem ve svém životě, práci, podnikání?
Která akce mě může rozhoupat do větší dimenze?
Vaše a (taky Svoje) Barča Klang
Asi o půl deváté mě manžel požádal, jestli bychom ho přece jen neodvezli, protože nestíhá. Moje nálada značně klesla - vydechla jsem si, povolila ramena a řekla "Tak jo." Opět začal maraton (již sehraného týmu) - syna přiobléci, dát do sedačky, zabalit vše nutné a už jsme se hrnuli ze schodů. Cesta rychle utíkala, Davídek usnul v autě a já po 40 minutách dorazila zpátky na parkoviště před barák.
Jak jsem vykládala kolečka, tak jsem si uvědomila, jak krásný je den. To počasí, ta zeleň kolem, a jak je po ránu vše čerstvé. Všude klid... rozhostil se mnou příjemný pocit. Zabočila jsem s kočárkem na dětské hřiště hned blízko u domu. Málokdy tam chodím, protože tam je vždy plno a taky hlučno. Dnes nikde ani živáčka. Dokonce ani "pejskaři" na obzoru. Zabrala jsem lavičku a vydechla si znovu. Nádherný den. Teplo, pohoda, ptáci zpívají, slunce nepálí, ale svítí, Davídek spí.... luxus.
V tom jsem uviděla prázdnou houpačku... mrkla na kočárek (stále spal), mrkla kolem sebe - nikde nikdo. Hlavou proběhly komentáře typu " To se nehodí... jsi přece máma. Co když Tě někdo uvidí? Co když se ztrapníš? Co když ..." Neodradilo mě to, už jsem si dosedla a rozhoupávala se.
Blažený pocit! Rozpustila jsem si vlasy a vychutnávala ten pohyb - nahoru, dolů.
Zvláštní, že na houpačce nám nevadí. Zatímco, když život postupuje podle tohoto pravidla, tak si vždy stěžujeme.
Houpala jsem se víc a víc... až jsem zase zaslechla hlas svého druhého já - "Co když to křupne? Co když spadneš? Co když to rozbiješ?" Je pravda, že mě to nenechalo být v klidu.. tak jsem trochu zvolnila.... a houpala se dál... Nejvíc mě fascinovala ta lehkost.
I když to byla jen malá chvilka... cítila jsem, že byla obrovsky hodnotná. Byla jsem nabitá, jak po hodině plavání nebo motivační akci Marka Džirasy :) Stačilo dovolit tomu přijít.
Přikládám pár koučovacích otázek z tématu houpání.
Jak jsem si ráda hrála jako dítě?
U čeho zažívám zábavu a cítím radost a uvolnění?
V jaké fázi "houpání" jsem ve svém životě, práci, podnikání?
Která akce mě může rozhoupat do větší dimenze?
Vaše a (taky Svoje) Barča Klang